23.-24. 3. Karneval

přidáno: , autor: Jitka Švandová

V pátek 23.3. neměly Světlušky ani Benjamínci obyčejnou schůzku. V plánu byl totiž karneval. 

Okolo páté se klubovna začala plnit dětmi ve všemožných maskách. Byly tu kočičky, princezny, upíři, rytíři, medvídci, spongebob a spousta dalších. Samozřejmě i vedoucí přišli v převleku! Nejprve jsme společně vyzdobili klubovnu a zábava mohla začít.

Nechybělo nám vůbec nic. Hudba hrála, jídla bylo dost, dokonce nás čekala i tombola ze které si každý něco odnesl, za což děkujeme obětavým rodičům, kteří přispěli vším možným. Mladší děti tancovaly, starší světlušky byly pověřeny pouštěním hudby – každý si tak přišel na své. Čekalo nás také spousta her, například namotávání bonbonu na provázku, židličkovaná nebo tancování s balonkem mezi čely. Okolo desáté jsme ztišili hudbu, ale děti se ne a ne zklidnit, tak jsme vytáhli míč a pokračovali v hraní různých her skoro až do půlnoci. O půlnoci se nám povedlo nějak zahrabat děti do spacáků, ale spát se samozřejmě ještě nešlo. Světlušky si povídaly skoro až do půl druhé do rána! Zatímco děti byly stále plné energie, my vedoucí jsme se jen modlili aby nastala ta chvíle, kdy i my budeme moct jít spát.
Ráno jsme k snídani měli čerstvé koláčky, po kterých nás čekal už jen úklid a následně jsme se rozutekli domů.

                                                                                                                                                                             Jíťa



Nedvědický pochod (21.4.2018)

přidáno: , autor: Jitka Švandová

Nedvědice – Chlébské – Káčiny – Černovice – Hluboké – Touboř – Kunice – Bedřichov – Kozárov – Lomnice – Veselí – Podolí – Borač – Prudká – Doubravník – Černvír – Nedvědice, tak to byla letošní Nedvědická padesátka. 

Protože rovering je dost o výzvách, rozhodli jsme se, že zkusíme ujít 50 km po krásném okolí Nedvědice. Vyrazili jsme se s Víťou, Jíťou, Tomem a Kubou někdy kolem šesté hodiny ráno zaregistrovat a asi o půl sedmé jsme se už dali na cestu ještě v chladném ranním vzduchu. Měli jsme dobré tempo, jen pauz jsme dělali více, než bylo potřeba. Bohužel až příliš velká část trasy vedla po silnici a jít po asfaltu nebylo nic příjemného, protože nás brzy rozbolela chodidla. Na nebi nebyl ani mráček. Kousek před Lomnicí už to horko začínalo být otravné a v Lomnici přímo nesnesitelné, a tak jsme si dali zmrzku. Říkali jsme si: ,, Už jen 15 km´´, ale právě těch několik posledních kilometrů bylo nejhorších, neboť jsme trpěli akutním nedostatkem stínu a později i vody. V Borači nám naštěstí nějaký pán napustil dvě flašky, které nám však na tak silném slunci až do Nedvědice nevydržely. Konec cesty se blížil a ve chvíli, kdy jsme se dostali na vlakové nádraží, jsme pookřáli a začínali chápat, že jsme to zvládli. Vítězoslavně jsme se vydrápali do (v tu chvíli nekonečných) schodů Sokolovny a dostali své (a myslím, že i zasloužené) diplomy. Po tom, co jsme jim vypili snad půl várnice šťávy, jsme se zničení, ale šťastní dokolíbali k autům a konečně jeli domů, kde jsme se pořádně umyli a namazali panthenolem všechny spáleniny od sluníčka.

                                                                                                                                                                    Anička



Březácké Jizerky

přidáno: 25. 3. 2018 14:16, autor: Luboš Gável   [ aktualizováno 25. 3. 2018 14:29 ]


Z Prahy, Bystřice nad Pernštejnem, Brna a dokonce i Břeclavi vyrazila 16. 3. 2018 skupina vedoucích a přátel střediska Klen. Po delší době se tak uskutečnila výprava Březového kmene. Sešli jsme se po osmé hodině večerní u chaty Bobovky v Tanvaldu v Jizerských horách.

Vystoupit z komfortní zóny, hodit na záda krosnu, spacák, být tři dny bez záchodu... už pro nás není tak jednoduché, ale za ty zážitky a srandu to nakonec vždy stojí! V jedenácti účastnících jsme vystoupili na chatu, kde nás čekala tma a chlad. My ho rázem rychle proměnili v teplo a smích. Hrálo se na kytaru, zpívalo, povídalo a ochutnávaly dobroty co kdo donesl.
Sobotní den byl ve znamení velkých sportovních výkonů. Rozdělili jsme se na běžkáče – Šušu a její gang ve složení Radim, Sámo, Amazoňan, Pepa a Upír, kteří ujeli přes dvacet kilometrů nelehkým zasněženým terénem za velmi povětrného počasí. Ti nejotrlejší si prorazili cestu panenským prašanem až na vrchol Jizery. Odměnou jim byl silný vítr, který jim i tak vmetl do tváře úsměv. Druhá skupinka sjezdovkáčů pod vedením Láďi a jeho slepičince ve složení Adéll, Adr a Verča si užívali svahů nedalekého Tanvaldského Špičáku. Po sportovním výkonu musí následovat zasloužený relax, a proto jsme seběhli kopec ze základny Modrá Hvězda a zašli do sauny. Byl to příjemný odpočinek, který jsme strávili povídáním a vymýšlením dalšího programu.
Na večeři Medička s Adéll připravily nejdokonalejší langoše dle receptu naší milované Leničky. Původně je měla dělat Andy, ale ta na poslední chvíli onemocněla a nejela. Jeden koštovací jsme jí však nechali. Byly opravdu znamenité. Večer jsme pak dlouho do noci povídali, zpívali, hráli hry a polemziovali nad našimi dospělými životy – děti, svatby, bydlení… Ač si to nechceme přiznávat tak stárneme. Ale vědomí toho, že máte okolo sebe tak skvělou partu je prostě nedocenitelné a sdílení společných radostí i problémů je pak mnohem snazší. To potvrdila naše hra z dětství EXPRESS, do níž jsme se naprosto ponořili.
Nedělní ráno bylo lehce hektické, jelikož někteří chtěli ještě sjezdovat, takže se rychle sbalili, aby užili alespoň dvě hodiny slunečného lyžování. Ostatní uklidili, předali chatu a poté se připojili na svah. Tam využili místních bob – pytlů a po pozdním obědovém obžérství jsme se zase rozjeli zpět našim domovům. Více takovýchto super akcí, staříci! Vaše Šušu


  více fotek zde

Čtení do oušek aneb nocování Ježků v klubovně

přidáno: 9. 3. 2018 6:42, autor: Tomáš Ambrož   [ Aktualizováno 11. 3. 2018 3:05 uživatelem Luboš Gável ]


Ahooooj, jsme zase tadýý...křičí všichni Ježečci 😂.

Vážené skautky, skauti a přátelé skautingu ! Na vědomost se dává, že proběhla o5 veleúspěšná výprava našich nejmenších Benjamínků - Ježečků.

Náš velký večer započal vlastně na nákupech. Víte proč nebyly ten den k sehnání žádné špekáčky, ba ani párky v širém okolí ? Jelikož se hned po schůzce v pátek 16. února, když nás rodičové předali do péče Simči, Léni a Toma, šli opékat za klubovnu ty naše lahodné, nejenom v Penny a Albertu zakoupené uzeniny. Tu s rohlíkem, tu s chlebem. Gábinka, Verunka, Elenka, Matyášek, Tadeášek, Matýsek, Jaroušek, Kubík a Kryštůfek se báječně bavili společným hraním se Světluškami a když přišla řeč na opékání špekáčků, okamžitě jsme nastartovali zimní oblékání abychom mohli být u zapalování ohně.


Pravda, mrazivé podmínky panovaly ale o to bylo vše lákavější. Kdo z vás opékal párky v nějakých mínus šesti ? 🙂 Teplá večeře....co víc si přát. Po doslova "sněžném párku" - to když Tadeáškovi spadl špekáček do sněhu - jsme se Světluškami hráli nové hry, například housenka je bezva zpestření klidně i na dvě hodinky. A nasmějete se.To si vezmete židle a narovnáte je do kolečka. Hráči sedí na židličkách uvnitř kruhu. Počet židliček musí být vždy o jednu menší než počet hráčů. Cílem hry je nepustit vybraného hráče, který "hledá svojí židli" na volné místo. Někdy kolem ... - té ( to kvůli rodičům 😂 ) hodiny večerní ( každý dle svých představ 🙂😂😎) jsme se proměnili v 'Převlékače Klubovní' a jali se chystat spacáky a karimatky. Jakmile Ježečci uslyšeli Tomův příběh o žárovce, nastražili uši... každého zajímalo jak to dopadne...😁. I čtení do oušek na dobrou noc proběhlo abychom ukolébavkou od Jaromíra Nohavici ukončili den.

Druhý den ráno přijela Lenka se snídaňovým menu a Simča. Chleba, máslo, šunka, sýr a vynikající koláč, který ocenili kluci. K pití damstvu a panstvu bylo podáváno výborné Téé. No a když přijeli ráno rodiče, samozřejmě se nikomu domů nechtělooooo. Takže se akce vydařila a Benjamínci se už těší na další nocování ..….

Honba za střevíčkem

přidáno: 24. 1. 2018 10:24, autor: Jitka Švandová

V pátek 15.12. vypadala schůzka světlušek téměř normálně. Holky vyráběly sněhuláky z ponožek a rýže a bylo na nich vidět jak si to užívají. Po dokončení sněhuláků se většina přesunula na srub, kde už mohlo být dávno zatopeno v kamnech, kdyby tam někdo doplnil sirky. Chvíli trvalo, než jsme si mohly sundat bundy a nezmrznout při tom. Protože byla výprava zaměřená na pohádky, prověřily jsme znalosti světlušek tím, že podle písničky měly poznat pohádku, do které patří. Na noc bylo pro změnu potřeba větrat, abychom se ve spacácích neuvařily. Po probuzení jsme začaly chystat snídani a uvařily jsme chčaj (speciální čaj), aby nám bylo tepleji a aby si ho mohly holky vzít s sebou na výlet. Ráno přede dveřmi jsme totiž objevily zašifrovanou zprávu od Popelky. Žádala o pomoc při hledání střevíčku, který jí macecha vzala. Šly jsme kolem čističky, přes Valchu a dále po modré. Cestou byly poschovávané obálky se vzkazy od Popelky. Dávala jim různé úkoly, aby se dobře připravily na macechu. V krmelci nechaly zvířátkům něco na zub a najednou se tam objevila kouzelná babička, která jim poradila, kde macechu hledat. Vydaly se tedy rovnou do Dvořišť a macecha už tam na ně čekala. Pokusila se utéct, ale neměla šanci, protože ji světlušky chytily a svázaly, vzaly jí střevíček a poslední dopis od Popelky, aby věděly, kdy a kde jí mají střevíček dát. Pomalu jsme se vrátily na srub, zatopily a uvařily novou várku chčaje. K obědovečeři byly párky a nutno poznamenat, že v nich zmizely opravdu rychle. Po příchodu vypadaly celkem unaveně, ale po chvíli sezení už to zase byly ty neunavitelné děti. Aby jsme dělaly něco užitečného, prošly jsme spolu stezky. Začalo se stmívat a nadešel čas, kdy jsme měly vyrazit za Popelkou. Jaké to bylo překvapení, když jsme vyšly před srub a tak už byla připravená cesta za svíček! Vydaly jsme se tedy po ní a na jejím konci na nás čekala samotná Popelka, která nám moc poděkovala za pomoc se střevíčkem a odměnila holky nějakými sladkostmi.

Ze setkání s Popelkou se vrátily nadšené, přestože poznaly, že to byla Míša. Vrhly jsme se na přípravu kočičáků podle starého skautského receptu od Songa a všechny se zapojily. Pak nás přišla navštívit Lenka, která nám zahrála a zazpívala si s námi. Největší úspěch sklidila samozřejmě Příšera. Když Lenka odešla, pustily jsme si Popelku a jedly, co jsme si upekly. Na dobrou noc si holky poslechly ukolébavku zahranou na ukulele, ale stejně ještě některé odmítaly spát. Najednou už začal drnčet budík, tak jsme vylezly, nachystaly snídani a začaly uklízet a pak se všichni pomalu rozešly domů. 
                                                                                                                                                                                        Anička


Předvánoční výprava Ježečků

přidáno: 12. 1. 2018 4:31, autor: Simona Vozdecká ‎(Eša)‎   [ Aktualizováno 11. 2. 2018 2:14 uživatelem Tomáš Ambrož ]

V sobotu 9. prosince roku 2017, vyrazili Benjamínci - Ježci - z Bystřického oddílu KLEN na výpravu směr KLUBOVNA - SRUB POD HOROU.
Rodiče předali děti vedoucímu Tomovi a pomocníkům Báře a Tomíkovi, což byly naše posily z řad Světlušek a Vlčat, kolem desáté hodiny. Krosny byly naloženy do auta aby mohla skupina Ježků - Gábinka, Elenka, Verunka, Matýsek, Kubík, Tadeášek, Matyášek a Kryštůfek - vyšlápnout na asi třicetiminutový pochod.
Honzík s Jarouškem se nemohli zúčastnit pro nemoc a nachlazení.
Po příchodu si děti daly s chutí čaj ( venkovní teploměr ukazoval -4 st ) a protože únava z krátké cesty Ježečky nezdolala, vydali jsme se hledat do nedalekého lesa "vlčí stopy". Cestou - necestou, stezkou - pěšinkou, poznávali děti stromy a hledajíc stopy zvířat, došly děti ke Třem křížům, kde objevili 'poklad' ve formě kešky. Nasbírali jsme i větve na táborák.
Po návratu do srubu, zahřál naše bříška buřtguláš. Při nošení dřeva se bodlinky předbíhaly, aby ukořistily co nejvíc polínek 🙂. Odpoledne jsme na plácku před srubem hráli hry a po svačince zapálili oheň. Ve srubu pak probíhala slovní příprava na večerní stezku odvahy. Návštěva Upíra, byla nejen příjemným ale i naučným zpestřením když dětem ukazoval uzly.
Stezka odvahy večerní tmou pak zakončila den a Benjamínci ulehli spokojeni, aby se na druhý den po snídani jali rodičům vyprávět zážitky a dojmy....

                       




                           


                                                                              

Severní Maďarsko a Západní Rusko

přidáno: 9. 1. 2018 8:13, autor: Jitka Švandová   [ aktualizováno 9. 1. 2018 8:16 ]

Trochu opožděně, ale rád bych vám pověděl něco o Šupínské výpravě do Oravských beskyd. Jak k tomu došlo ? Jelikož rok je dost dlouhá doba na to, aby všichni zapomněli jak otravná a namáhavá činnost je chůze do kopce s velkým batohem, tak jsme se domluvili že letos opět přejdeme nějaké ty kopce na Slovensku. Ve hře bylo několik lokalit, kde by se dal nějaký trek uskutečnit. Nakonec jsme vybrali Beskydy v Polsko-Slovenském pohraničí. Jevily se autem docela dostupné a nikdo z nás tam ještě nebyl. Po důkladném počítání kilometrů, cestovních nákladů, a plánování, které začalo několik týdnů předem, se nám den před odjezdem podařilo vyřešit všechny potřebné záležitosti a v noci se i celkem sbalit. Ve středu v 7:00 ráno byl stanoven sraz u Peny, s tím že si narovnáme bagáž do aut, řidiči (Já a Sedli) se domluví na cestu a okolo půl 8 vyrazíme. V půl 8 už nám chyběla jen Kika, která nějak netušila, v kolik odjíždíme. Po natankování plné nádrže, dofoukání všech kol a zprovoznění GPS se nám podařilo asi v 9 vyrazit. Nálada ve vozech byla dobrá a všichni se bavili díky vysílačkám, které jsme s sebou vzali kvůli komunikaci řidičů. V Prostějově bylo po vysílačkách, protože se vybily a tak jsme pokračovali směr Český Těšín. Na hranice jsme dojeli celkem v pohodě, ale po příjezdu do Polska začaly problémy. Navigace si nerozuměla se značením, my si nerozuměli s navigací a výsledkem bylo, že na místo určení ( sedlo Hliny)  jsme dorazili až ve 3 hodiny. První den nás čekalo asi 9 kilometrů s rozumným převýšením. Všichni tedy vyrazili na cestu, aby stihli dojít aspoň za šera a já se Sedlim jsme jeli dalších 60 km dlouhými polskými vesničkami na konec naší trasy. Dlouhou hodinu jsme se rukama, nohama, anglicky, česky a slovensky snažili doptat, kde je to místo,které hledáme. Zachránila nás mapa vedle kostela a potom nás milá paní z obchodu nasměrovala ke skanzenu, před kterým jsme nechali Sedliho auto a jeli zase zpátky na začátek trasy. Vyráželi jsme několik hodin po první skupině a už se smrákalo. Během chvíle byla tma a oba zničení tou spoustou kilometrů v autě jsme se vlekli do kopce. Díky podzimním rýmičkám, které jsme oba stihli v minulém týdnu prodělat nám cesta dávala dost zabrat a na to že byl první den už jsme toho měli docela dost. Cestou troubili jeleni, kteří byli někdy i pár desítek metrů od nás, nepříjemnou atmosféru jsme si ulehčovali debatou o tom kolik tu asi žije medvědů a jestli sou horší než vlci a tak.

Když se nám konečně podařilo dostat se k tábořišti, na kterém nás čekal zbytek výpravy, nálada se opět zlepšila. Na tábořišti jsme ale nebyli sami. Někde se objevila hladová kočka, která tam asi chodila v létě a sežrala nám večer tousty. Pojedli jsme co kočka nechala, chvíli jsme poseděli u ohýnku, vyčistili si zuby a šli spát. Ráno nás přivítalo příjemné počasí a kočka! Po večerních toustech si v noci docpala pupek Filipovým salámem. Padl návrh sníst kočku, ale díky časové náročnosti dnešní trasy přežila. Vaříme tedy jen polívku, balíme a vyrážíme. Čeká nás dlouhý den protože máme ujít asi 12 km s nehorázným převýšením. První část cesty jde podle plánu a dokonce se zdá, že snad i jdeme rychleji než máme. Využili jsme malou zkratku a ochudili se tak o slovenský severní pól. V poledne už jsme byli v Jaloveckém sedle asi 1100 m.n.m. Naším cílem byla Babí hora, která na tomto rozcestníku byla psaná  2 hodiny. Posvačili jsme a vydali se na cestu. Za 15 minut byl druhý rozcestník a na něm stejnou cestou Babí hora 3:15. Nesrovnalosti v rozcestníku ovšem zdaleka nebyly tak zásadní protože náš čas byl něco okolo 5 hodin. Kopec byl příkrý a zdálo se, že nikde nekončí. Anča s Tomem nějak záhadně šli pořád v předu a tvářili se odpočatě, příště dostanou nějaký závaží. Na moji osobu se začínala snášet kritika. Bylo mi zakázáno říkat "za chvíli tam určitě budem" , "támhle už ten kopec končí " a všichni se tak nějak shodli, že už se mnou nikam nejedou. Cestou dáváme zastávky a zadřeplí v borůvčí se dokrmujeme šťavnatými kuličkami z obsypaných keříků. Dva nejvyšší vrcholky naší trasy byly bohužel v mraku, ale když jsme se doplazili na Babí horu (1725 m.n.m.) bylo nám to jedno. Nahoře byla dost zima a tak jsme sestoupili o pár metrů níže, kde jsme měli narazit na nějakou zříceninu u které jsme chtěli spát. Pomalu se smrákalo a my stále nemohli najít nic co by připomínalo zříceninu. Až o hodně metrů níž se nám podařilo najít nějaké základy asi bývalé chaty. Vedle byl kousek skoro rovného místa tak stavíme stany a vaříme. V noci se pod námi rozprostírá nádherná světelná mapa všech měst a vesnic pod horami. Ráno vstáváme opět v mraku ale během snídaně máme i chvíli výhled. Potom co jsme podruhé zdolali vrchol a opět nebylo nic vidět se vydáváme dolů. Pokračujeme přes téměř neznatelné vrcholky Govniak a Kepa. Udělali jsme několik fotek mraku sedícího na vrcholku z vyhlídek při sestupu a těšíme se, že nejspíš sejdeme dolů k nějaké civilizaci. Opět mi zakazujou říkat "za chvíli tam určitě budem" a taky nadávají, že z kopce je to stejně naprd, jako do kopce.  Dole u silnice odkud z parkoviště proudily davy turistů se směšnými batůžky, jsme odložili batohy a šli si koupit sladkosti a limonádu do stánku. Pivo neměli tak jsme se spokojili s ochuceným birelem a plechovkou koly. Nevím, kde se v člověku bere ta chuť nakupovat drahý sladkosti, když má ještě v batohu nabalený z domu a táhne je na zádech. Každopádně po déle než hodinové svačině opět šlapeme do kopce. Cesta vede převážně lesem, ale kopec se zdá snesitelnější než minulý den ačkoliv opět stoupáme až na vrchol Polica (1369 m.n.m.). Cestou míjíme pomník letecké nehody, ale příliš se nezdržujeme abychom došli za světla. Naším dnešním cílem je Hala Krupowa, o které jsme se domnívali že jde o hotel poblíž kterého nás snad nechají za nějakej drobnej poplatek přespat. Realita byla taková, že tam nestál hotel, ale celkem malá horská chata, což nás potěšilo. Uvnitř jsme v hospůdce chvíli čekali, než si někdo všimne že jsme tady a mezitím se koukali na ceník ubytování. Na horskou chatu měli docela slušné ceny, tak jsme předpokládali, že za přespání ve stanu na louce s tím, že si něco koupíme v hospůdce, nebudou chtít nijak moc, nejlépe nic. Starší paní se nás snažila přesvědčit že si určitě musíme pronajmout pokoj, protože venku je zima. Vysvětli jsme jí, že nám to nevadí a zeptali se kolik bude chtít za to, že nás nechá vyspat u ohniště kousek od chaty. Když nám řekla že 5 zlotých na osobu tak jsme se domluvili že to není tak hrozný a že tedy přespíme. Při placení mi protivná paní spočítala kolik chce a zjistili jsme že nechce 5 ale 15 na osobu. Tolik jsme ani ve zlotých neměli. Paní nám velkoryse nabídla že bere i eura a řekla ať zaplatíme nebo vypadnem. Tak jsme poděkovali a vypadli. Bylo už dost pozdě a dolů k autům to bylo ještě asi 5km takže jsme doufali že najdeme co nejdřív nějaké místo na přespání. Cestou se nám podařilo najít salaš ale bohužel v takovém stavu že jsme se shodli že raději dojdeme dolů. Zapnuli jsme čelovky a svižným tempem rozblácenou cestou scházíme lesem dolů. Po asi hodině chůze potmě a s vypětím posledních sil vycházíme z lesa a za loukou vidíme svítit vesnici. U rozbité štěrko-asfaltové cesty odkládáme na louce batohy a já s Matesem jdeme pro auta. Auta naštěstí byla obě v pořádku na svém místě. Znavení 18 kilometry pěšky, které jsme dnes ušli cestou za volantem oba dost klimbáme a tak na pumpě dáváme jeden rychlej energi drink. Výsledek se žádnej nedostavil tak jedem dál a doufáme. Podařilo se nám dostat se autem až ke stanům, které mezitím postavili ostatní. Dokonce nám nachystali i něco k jídlu, takže jsme se najedli, důkladně si vyčistili zuby a jdeme spát. Ráno je pěkně a my se už těšíme do Tater. Vaříme polívku, kafe a vydáváme se k milé paní do obchůdku utratit zlotý ušetřený z minulé noci. Vybaveni sladkostmi, brambůrkami, pitím a kdejakýma blbostma vyrážíme do Tater. Cesta by měla trvat něco pod 2 hodiny. Díky navigaci bloudíme Polskem a poté překračujeme Tatry vrchem. Suveréně největší problém ale bylo počasí ! Bylo hezky( až moc hezky ) Všude v krajnicích a místy i v příkopech byly zaparkovaný auta, pocukávání nekonečnou kolonou serpentýnama až na hranice bylo nesnesitelný. Naštěstí to auta i my nějak vydrželi a po překročení hranic se zdá že turistů ubylo. Když přijíždíme do Bielej vody na obě strany od parkoviště se táhne půl kilometru zaparkovaných aut u silnice. Parkujeme na konci a jdeme zpátky k parkovišti. Po svačině vycházíme nahoru (nalehko) jen se spacákem a karimatkou. Chceme přespat na chatě pri Zelenom plese a ráno zdolat Jahňačí štít. Kousek před chatou potkáváme zaměstnance parku kteří opravují cestu. Ptají se nás jestli nechceme jít chvíli kopat za pivo a čaj a když se s nimi dáváme do řeči, varují nás že chata je úplně plná. Nám to nedalo a šli jsme se podívat sami. Bohužel po příchodu na chatu vidíme že je opravdu plná. Sednout se nám podařilo venku, ale hospoda byla tak přetížená, že si ani neobjednáváme. Trávíme alespoň chvíli v Tatrách focením, svačinou a pak se zklamaní vydáváme dolů. Opět je tma a my utahaní nasedáme do aut a domlouváme se na cestu. Shodli jsme se že peníze ušetřené za chatu prožerem ! Čekalo nás 400 km v autě. Jakmile jsme dojeli na hlavní silnici po které profrčíme celé slovensko až domů, začali jsme hledat restauraci. Podařilo se nám objevit pizzerii, která nám byla doporučena na 2 různých místech. Po příchodu nás mile překvapilo domácí příjemné prostředí, kde jsme se pohodlně usadili, objednali si pití a hladově čekali na jídlo. Byli jsme nadšení z dobré ceny a velkých porcí. Objednali jsme si někdo velkou, někdo malou pizzu a holky z obavy o hlad ještě hranolky. Když nám pizzy donesli nadšení opadlo protože velká pizza byla dost malá a pak se nám ještě servírka omluvila že místo malých udělala velké. Bylo nám jasný, že místo velkých udělala malé a vydala je všechny jako velké. Asi jí bylo jasný, že tam znova jít neplánujeme, tak nás natáhla. Najezení jsme byli relativně dobře, i když ne podle očekávání. Tak jsme jeli, bloudili odpočívali na benzínkách, pak zase jeli. Cestou potkáváme jeleny na silnici, blbce na silnici, mlhu a snad všechno co se na silnici dá potkat. V Prostějově na poslední chvíli nacházíme benzínku, protože oba máme dojezd tak 15 km. Potom i přes hroznou únavu pokračujeme až do Bystřice kde uleháme v klubovně asi v 5 ráno.

Podtrženo sečteno: cca 1000km autem, 55km pěšky s převýšením asi 4000m. Zase jsme přežili a odvezli si spoustu zkušeností a zážitků. Příští rok prý jedem někam, kde se ubytujeme a budem chodit na lehko. Stejně si myslím, že za rok zase zapomenou, jak bolí sedřený a namožený nohy a záda, takže kam vyrazíme příště je zatím ve hvězdách.


Za RS Šupíni    

Vítek


Poslední výprava Dvojky

přidáno: 7. 1. 2018 12:47, autor: Martin Sedlák

Chvíli nám trvalo než jsme vymysleli kam bychom mohli jet s naší malou smečkou. Měla to být poslední výprava roku 2017 vlčat z Bystřice, ale nakonec nás napadla skautská chata v Novém Městě na Moravě. Tato útulná chata nese název Mercedeska. Chata byla moc velká tak jsme si přizvali Rovery Šupíny. Na putování jsme se sešli ráno v sobotu (9.12.2017) na vlakovém nádraží v našem městě. Odkud vlak vyjel lehce po půl deváté. Po příjezdu do Nového města se celá skupina přesunula na chatu. Ani se vlčata nestihla ubytovat a už museli začít spolupracovat při hře, u které měli zjistit svoje týmy. Po nějaké době se účastníci výpravy mohli začít ubytovávat. A mezi tím už hlavní kuchař Hynek chystal pořádný vývar a těstovinami s masem, protože venku panovala "tuhá" zima. Po odpoledním odpočinku jsme mohli vyrazit směrem k lázním. Na místě jsme se rozhodli že hodina a půl bude málo, tak jsme radši vzali dvě hodiny. Všichni se vyřádili. Pro jistotu, aby nikdo nenachladl, tak všichni byli převezeni auty rovnou do tepla. Výroba šípů jako správní indiáni nesměla chybět. Večer klasicky byla večeře, nějaké to zpívání, hygiena a čas jít na kutě. Druhý den se dodělávali krmelce, aby se měli kde zvířata najíst. Nedělním ranní programem byl netradiční fotbal ve sněhu. Pak už jsme nasedli směr domů! Sedli

ROZHOVOR SE SONGEM

přidáno: 6. 1. 2018 9:11, autor: Luboš Gável   [ aktualizováno 6. 1. 2018 9:14 ]

Před Vánocemi jsme společně s Lenkou Macháčkovou a Hynkem Jurmanem navštívili v Blažkově nejstaršího člena našeho střediska MVDr. Jana Pavláska -  Songa. Celý rozhovor vyšel v lednovém čísle Bystřicka a nyní si jej můžete přečíst i zde. Přejeme příjemné počtení.

To  vám  byla  výprava!  S  Karkulkou a Upírem jsem jel za Songem do Blažkova,  kde  má  bobří  hráz!  Song  byl v  Bystřici  čtvrtstoletí zvěrolékařem, ale  vyrůstal  i  v  pražském  skautském oddíle  Dvojka,  který  vedl  Jestřáb, tedy spisovatel Jaroslav Foglar (1907 – 1999). Sám jsem v dětství zažil dvouleté období, kdy foglarovky mohly vycházet a vyrostl jsem na nich. A nikdy sem nepochopil, proč komunisté po roce 1948 a znovu v roce 1970 zakázali  právě  tyto  knihy,  které  vyzývaly mládež ke slušnosti, přátelství, pravdě a  solidaritě.  Podle  Foglarových  Rychlých šípů jsem si začal psát deník i vlastní časopis a u psaní od těch dob vydržel.  Jako  oko  v  hlavě  dodnes  střežím dopis od Jaroslava Foglara z roku 1988. Jestřába  znal  dobře  kytarista  Štěpán  Rak.  „Foglar  by  nikdy  nesplnil bobříka mlčení,“ prohlásil během koncertu na Křížovicích. Oddílem prošly mnohé významné osobnostia mezi nimi se neztratil ani Honzík Pavlásek. Do Dvojky chodil už kdysi i pozdější ministr Prokop Drtina,
za Foglarovy éry pak známý mykolog Miroslav   Smotlacha,   dvojnásobný odbojář  a  politický  vězeň,  pozdější starosta  Junáka-českého  skauta  Jiří Navrátil,  ale  také  Jiskra,  tedy  Rudolf Zahradník,  předseda  Akademie  věd ČR z let 1993 – 2001, i takový Jaroslav Čvančara  alias  Jáček,  největší  znalec atentátu na Heydricha, autor unikátní  fotografické  knihy  „Někomu  život, někomu smrt“. Že v přehledu použité literatury uvádí i moji knihu o
partyzánech,  to  potěší.  Ve  Foglarově  oddíle  působil  i  skutečný  Jindra  Hojer, a  právě  také  Jan  Pavlásek,  řečený Song.   
 Narodil se před 94 lety 27. 10. 1923,  a  tak  mnohé  viděl  a  zažil.    Ve Skautu prožil krásné dětství a obohatil si  život  jednou  provždy.  Než  se  však k němu dostal, procestoval kus světa.„Narodil  jsem  se  v  Dejvicích,  ale jako  půlroční  se  stěhoval  s  rodiči  do Kolína nad Rýnem, kde jsem chodil i dva roky do školy. Pak jsme se na tři roky vrátili do Prahy a v roce 1934 už byli ve Vídni.“ Můj lehký údiv rozežene Jan Pavlásek sdělením, že jeho táta, JUDr. Vladimír Pavlásek, byl jako právník konzulem  České  republiky.  Předtím  bojoval coby legionář u Zborova. Během
ústupu u Tarnopolu jej zasáhl šrapnel a z válečné vřavy jej zachránil kamarád, který ho odnesl na zádech. Uhádnete, kdo to byl? Ano, jistý Ludvík Svoboda. Jeden z pozdějších prezidentů...„Pamatuji všechny prezidenty! Jako desetiletý  jsem  viděl  Masaryka  na koni!  A  Beneše  jsem  viděl  na  sokolském sletu...“ vzpomene náš hostitel. „A  co  Kléma?“  odlehčuji  hovor a ptám se, který prezident byl nejlepší. „Ten poslední?“Song nechce odpovědět, až při loučení špitne, že nejlepším prezidentem byl ten první...
    Pamatuje  ale  ještě  mnohem  více. Na vlastní oči spatřil i dlouhou tryznu Prahou  během  Masarykova  pohřbu. A už zanedlouho byl svědkem příjezdu německých okupantů a zoufalství v očích přihlížejících.JUDr. Vladimír Pavlásek završil svoji  diplomatickou  kariéru  jako  konzul a  později  velvyslanec  v  Kanadě,  kde pracoval až do důchodu. Ale když se vrátíme  k  jeho  vídeňské  misi,  tak  ta skončila  v  roce  1938  anšlusem  Ra-
kouska. Honzík vstoupil do Skauta už v roce 1932 v Dejvicích a zažil i tábor na Želivce, ale ve Vídni chodil pouze do  Sokola.  Skautem  se  stal  zase  až po  návratu  do  vlasti .  Rodina  se  vrátila do Čech, nejdříve do Tábora. Počátkem  roku  1940  zakotvili  v  Praze, Jan  navštěvoval  slavné  gymnázium v Křemencově ulici a jako skaut konečně  potkal  na  podzim  Foglara.  Zůstal u něj pět let, a protože měl na starost oddílový zpěvník, dal mu Jestřáb jméno Song. To se objevuje i v některých foglarovkách  (např. Náš  oddíl),  chybí však v těch nejznámějších, protože ty
už byly tehdy napsány.Zde  učiním  jen  malou  odbočku, abych zdůraznil, že nejslavnější Foglarovy knihy byly dotvořeny u nás na Vysočině. Hoši od Bobří řekyve Sluneční zátoce na Stvořidlech u řeky Sázavy a Záhada  hlavolamu na  táboře  nedaleko  Ketkovického  hradu  u  soutokuChvojnice  s  Oslavou.  Připomínám  to ostatně v Ozvěnách Vysočiny.
   Song přišel k Foglarovi v říjnu 1940, ale už na konci měsíce Němci skauting zakázali. Jestřáb se však s chlapci scházel nadále a věnovali se hlavně dlouhodobým  hrám,  jakými  byly  Závěť strýčka  Jamese  či  Alvarez.  Z  nezapomenutelných  příhod  Jendy  Pavláska stojí  na  prvním  místě  Foglarova  výprava do zapečetěné vodárenské věže pro oddílové kroniky. Provedl to jedné tmavé  protektorátní  noci  a  Pavlásek s dalšími většími hochy hlídkoval opodál. „Jestřáb byl odmala šetrný, protože mu ve čtyřech letech zemřel tatínek. Za pět korun umýval schody, aby si vydělal na kolo. A šetrnost už mu zůstala. Ženské se Foglarovi líbily, ale byly na druhé koleji. Všechen čas věnoval oddílu  a  mamince,  proto  mu  jedna přišla říct až do tábora, že končí,“ pamatuje si starý skaut. Připomíná i spisovatelovu  zálibu  v  morbidních  epizodách. „Najdete to v Chatě v jezerní kotlině, u Rychlých šípů, ve Stínadlech i v Tajemství Velkého Vonta.“ „Vybavuji si konec Maxmiliána Drápa,“ dávám Songovi za pravdu. Ovšem  mládí  Jana  Pavláska,  to nebyl  jenom  skauting  a  cestování s rodiči. V  období  heydrichiády  odmaturoval a v říjnu 1942 byl totálně nasazen v Hamburku, kde ho čekala nejen tvrdá práce.  Sotva  se  totiž  ubytoval,  hned zažil  na  vlastní  kůži  nálet  spojenců. Uprostřed prázdnin 1943 pak přečkal týdenní  bombardování  Hamburku: „Hrůza!  Byla  úplná  tma!  Slunko  neprorazilo dýmem a zplodinami.“ Uvítal  proto  prosinec  1943,  kdy došlo  k  výměně  pracovníků  a  on mohl  nastoupit  v  Průmyslovém  paláci v Praze. I tady však zažil bombardování, kdy si letci spletli 14. 2. 1945 Drážďany s Prahou a bomby vysypali na  metropoli  na  Vltavě.  Song  tehdy hasil Emauzy. A od 5. května 1945 se zapojil do Pražského povstání. Vzápětí dostal  těžkou  žloutenku  a  prošel  kli-
nickou smrtí „Viděl jsem všude kolem sebe klidné světlo a slyšel hlas: Nezemřeš, neboj!“ Ráno se probudil, měl strašný hlad a  začal  se uzdravovat.   
   Od  1.  ledna 1946 nastoupil v Brně na VŠ veterinární,  a  tím  pro  něj  skončil  pražský oddíl skautů. V Brně se Song angažoval v krajské radě. V roce 1950 dostudoval a oženil se, současně byl zrušen Skaut.  O  Velikonocích  1952  se  pak stěhoval mladý veterinář na Bystřicko. Sedm let strávil MVDr. Jan Pavlásek ve Veselí a v roce 1959 nastoupil v Bystřici nad Pernštejnem, kde pracoval až do důchodu. Jeho veterinární středisko tehdy sídlilo v domě Na Šatlavě pod dnešním muzeem. Bystřice se za něj stala první v republice v likvidaci tuberkulózy skotu. Skauti se nesměli slovem připomenout,  mladí  se  tehdy  stávali pionýry. Ale Jan Pavlásek věděl, že  mládí  je  stejné  za  všech  režimů, že je plné ideálů a touhy po dobrodružství  i  dobrých  skutcích.  Kdo  by jim měl více radit, než on, starý skaut od Foglara? A tak založil v roce 1962 v  Bystřici přírodovědecký  kroužek, na náměstí získal klubovnu a s dětmi podnikal dlouhé výlety na kolech. Třeba  až  do  Moravských  Budějovic, Slavonic a Telče, jindy do Krouny, na Nové Hrady a do Litomyšle. Besedujeme  nad  kávou  a  bábovkou,  kterou  dovezla  Karkulka.  Sám jsem  už  o  bystřických  skautech  psal, máme tu jejich současného vedoucího Upíra a především nejstaršího pamětníka Songa. A tak se stručně probíráme bystřickou historií.  
   Skauting tu založil v roce 1930 Josef Tulis z Malé branky a druhým vedoucím byl Jaroslav Suchý, který oddíl obnovil i po válce, v níž položili své životy 4 bystřičtí skauti. Těm  byl  pod  Horou, kde stojí skautský srub,  odhalen pomník v srpnu 1948, ale to už byla labutí píseň.  Organizace  byla  v  roce 1950  zakázána  a  Jarek  Suchý  skončil v  táboře  nucených  prací.  Zabavený skautský srub poničili sovětští vojáci. Až v roce 1968 mohlo dojít k obnově Junáka a v Bystřici se toho ujal vedle MUDr. Reicha a dalších i Jan Pavlásek, který  vedl  jeden  ze  tří  chlapeckých oddílů. Celkem měli 78 členů, k tomu ještě 30 dívek ve 2 oddílech. Song se stal i starostou střediskové rady. Tehdy se místní vedoucí Reich, Pavlásek, Filip a  Mizeráková  účastnili  3.  junáckého sněmu  a  v  klubovně  pražské  Dvojky se sešli právě s Jaroslavem Foglarem. V roce 1970 byl opět skauting zakázán,  Songovi  navíc  zemřela  první žena, na bedrech měl své dvě děti, ale pracovat chtěl i s dalšími. A tak další dva roky vedl turistický oddíl mládeže, poté mu však OV KSČ zakázal práci s mládeží. Prostě cesta mládeže k ideálům, pravdě a slušnosti už komunistům zase vadila.„Do roku 1989 jsem nesměl na žádné dítě promluvit,“ konstatuje prostě Jan Pavlásek neskutečnou marnotratnost a bídu komunistické normalizace.
   Přišel  listopad  1989  a  poměry  se konečně  začaly  měnit.  V  Bystřici  se sešlo  14.  12.  1989  třicet  bývalých skautů a skautek a s nimi noví zájemci, aby obnovili činnost Junáka v Bystřici. Vůdcem byl zvolen Pavel Filip, zástupcem Václav Vinkler, vedoucí dívek Marie Horová, hospodářem Ing. Vladimír Vágner  a  vedoucím  oldskautem  byl právě  MVDr.  Jan  Pavlásek.  Nově  obnovená organizace měla 76 mladých členů  a  23 činovníků.  Po  Pavlu  Filipovi – Bobrovi jí později velel Václav Vinkler - Jestřáb,  od  roku  2007  Václav  Koenig –  Jim  a  v  současnosti vede  skautské středisko  KLEN  (K-kamarádství,  L-lás-ka, E-elán, N-nezdolnost) Luboš Gável – Upír. Momentálně je nejpalčivějším
problémem  bystřických  skautů  klubovna.
   MVDr. Jan Pavlásek obdržel v roce 2016 nejvyšší skautské vyznamenání, Bronzovou medaili sv. Jiří. Jeho životní optimizmus, kamarádství, lásku, elán a nezdolnost bych přál všem! V jeho bobří  hrázi  bylo  moc  příjemně.  Milý laskavý  pán,  skaut  tělem  i  duší,  pro mnohé nenápadný člověk, který však dal smysl životu celých generací.

Hynek Jurman





Miquik aneb Mikulášký víkend 2017

přidáno: 7. 12. 2017 8:30, autor: Milan Skoupý   [ Aktualizováno 7. 12. 2017 14:18 uživatelem Luboš Gável ]



Jako již několik let, tak i letos jsem se vypravil na tuto tradiční předvánoční akci do Prahy. Jedná se o jedno z největších pravidelných setkání skautů a skautek v ČR - letos konanou 1.12. - 3.12. 2017. Akce samotná se skládá z několika částí - Komponovaného večera, Polibku múzy, Mikulášského semináře, Tanečního večera, Filmové soboty a Nedělní společné snídaně ve Skautském institutu. Každý si tak může vybrat co má rád a co ho zajímá. Letos se ke mně přidaly ještě 4 rangers z našeho střediska - Káťa, Mája, Kika a Jíťa.

Cesta do Prahy probíhala, jako již tradičně odpoledním vlakem. Po příjezdu následovala již také tradiční procházka předvánoční “zasněženou Prahou”. Během ní Káťa s Májou objevily velké knihkupectví a tak na něj podnikly nálet z pohledu vánočních dárků. Následné proplétání davy turistů s batohy na zádech nebylo sice jednoduché, ale i ta k jsme si historické centrum užili. Po dalším putování jsme dorazili do našeho přechodného ubytování - do bytu mého kamaráda br. Fíka kousek za zastávkou Budějovická.

Po ranním zrychleném balení potřebných věcí jsme vyrazili směrem právnická fakulta, kde každoročně probíhá Mikulášský seminář. Program semináře je složen z několika bloků přednášek, které zkoumají různé pohledy společného nosného tématu. Tím byla letos možnost volby. Já osobně jsme se zúčastnil: Všechno je to KAMPAŇ! výzkumy (odborný pohled na letošní volby a volební průzkumy), Naše krvavé země ( o 40 a 50 letech 20. století - malých hrdinech této doby), Volba v mezní situaci aneb Efektivní sebeobrana (přednáška s velkým množstvím praktických ukázek co a jak). Mimo samotné přednášky je seminář hlavně prostor pro setkávání starých známých tváří z různých částí skautského života - z kurzů, zážitkovek, plesů. Jako podkres tomu všemu jsou po prostoru rozmístěny stánky prezentujíce a lákajíce na vzdělávací kurzy, zahraniční akce či jen prodávající věci se skautskou tématikou.

Po zakončení této části jsme se přesunuli na byt, kde proběhly potřebné přípravy na největší skautský ples jaký na Mikulášském víkendu kdy proběhl. Bylo to dáno tím, že letos byl ples uspořádán v největších prostorách co kdy byl - Kongresovém centru na Vyšehradě. Již v předprodeji se prodalo 800 lístků a vše tedy nasvědčovalo něčemu výjimečnému. Ples byl skutečně interesantní - vše bylo nóbl, ohromné. Tanečnic a tanečníků bylo tolik, že najít někoho v davu bylo skoro nemožné. I přes mírné nedostatky jsme si však ples užili a těšíme se na další ročník. Těmi nedostatky byly jak vyšší ceny občerstvení a hlavně jak tvrdily holky nedostatek tanečníků :).

Odbytím půlnoci ples skončil a tak jsme se vydali noční dopravou do našeho přechodného příbytku. Pro nás byl konec tohoto ročníku ale už tehdy jsme se těšili a plánovali, jak pojedeme příští rok znovu a tentokrát vezmeme tanečníky pro holky rovnou z Bystřice. Amazoňan


Více fotek najdete zde


1-10 of 78