Kronika‎ > ‎

ROZHOVOR SE SONGEM

přidáno: 6. 1. 2018 9:11, autor: Luboš Gável   [ aktualizováno 6. 1. 2018 9:14 ]
Před Vánocemi jsme společně s Lenkou Macháčkovou a Hynkem Jurmanem navštívili v Blažkově nejstaršího člena našeho střediska MVDr. Jana Pavláska -  Songa. Celý rozhovor vyšel v lednovém čísle Bystřicka a nyní si jej můžete přečíst i zde. Přejeme příjemné počtení.

To  vám  byla  výprava!  S  Karkulkou a Upírem jsem jel za Songem do Blažkova,  kde  má  bobří  hráz!  Song  byl v  Bystřici  čtvrtstoletí zvěrolékařem, ale  vyrůstal  i  v  pražském  skautském oddíle  Dvojka,  který  vedl  Jestřáb, tedy spisovatel Jaroslav Foglar (1907 – 1999). Sám jsem v dětství zažil dvouleté období, kdy foglarovky mohly vycházet a vyrostl jsem na nich. A nikdy sem nepochopil, proč komunisté po roce 1948 a znovu v roce 1970 zakázali  právě  tyto  knihy,  které  vyzývaly mládež ke slušnosti, přátelství, pravdě a  solidaritě.  Podle  Foglarových  Rychlých šípů jsem si začal psát deník i vlastní časopis a u psaní od těch dob vydržel.  Jako  oko  v  hlavě  dodnes  střežím dopis od Jaroslava Foglara z roku 1988. Jestřába  znal  dobře  kytarista  Štěpán  Rak.  „Foglar  by  nikdy  nesplnil bobříka mlčení,“ prohlásil během koncertu na Křížovicích. Oddílem prošly mnohé významné osobnostia mezi nimi se neztratil ani Honzík Pavlásek. Do Dvojky chodil už kdysi i pozdější ministr Prokop Drtina,
za Foglarovy éry pak známý mykolog Miroslav   Smotlacha,   dvojnásobný odbojář  a  politický  vězeň,  pozdější starosta  Junáka-českého  skauta  Jiří Navrátil,  ale  také  Jiskra,  tedy  Rudolf Zahradník,  předseda  Akademie  věd ČR z let 1993 – 2001, i takový Jaroslav Čvančara  alias  Jáček,  největší  znalec atentátu na Heydricha, autor unikátní  fotografické  knihy  „Někomu  život, někomu smrt“. Že v přehledu použité literatury uvádí i moji knihu o
partyzánech,  to  potěší.  Ve  Foglarově  oddíle  působil  i  skutečný  Jindra  Hojer, a  právě  také  Jan  Pavlásek,  řečený Song.   
 Narodil se před 94 lety 27. 10. 1923,  a  tak  mnohé  viděl  a  zažil.    Ve Skautu prožil krásné dětství a obohatil si  život  jednou  provždy.  Než  se  však k němu dostal, procestoval kus světa.„Narodil  jsem  se  v  Dejvicích,  ale jako  půlroční  se  stěhoval  s  rodiči  do Kolína nad Rýnem, kde jsem chodil i dva roky do školy. Pak jsme se na tři roky vrátili do Prahy a v roce 1934 už byli ve Vídni.“ Můj lehký údiv rozežene Jan Pavlásek sdělením, že jeho táta, JUDr. Vladimír Pavlásek, byl jako právník konzulem  České  republiky.  Předtím  bojoval coby legionář u Zborova. Během
ústupu u Tarnopolu jej zasáhl šrapnel a z válečné vřavy jej zachránil kamarád, který ho odnesl na zádech. Uhádnete, kdo to byl? Ano, jistý Ludvík Svoboda. Jeden z pozdějších prezidentů...„Pamatuji všechny prezidenty! Jako desetiletý  jsem  viděl  Masaryka  na koni!  A  Beneše  jsem  viděl  na  sokolském sletu...“ vzpomene náš hostitel. „A  co  Kléma?“  odlehčuji  hovor a ptám se, který prezident byl nejlepší. „Ten poslední?“Song nechce odpovědět, až při loučení špitne, že nejlepším prezidentem byl ten první...
    Pamatuje  ale  ještě  mnohem  více. Na vlastní oči spatřil i dlouhou tryznu Prahou  během  Masarykova  pohřbu. A už zanedlouho byl svědkem příjezdu německých okupantů a zoufalství v očích přihlížejících.JUDr. Vladimír Pavlásek završil svoji  diplomatickou  kariéru  jako  konzul a  později  velvyslanec  v  Kanadě,  kde pracoval až do důchodu. Ale když se vrátíme  k  jeho  vídeňské  misi,  tak  ta skončila  v  roce  1938  anšlusem  Ra-
kouska. Honzík vstoupil do Skauta už v roce 1932 v Dejvicích a zažil i tábor na Želivce, ale ve Vídni chodil pouze do  Sokola.  Skautem  se  stal  zase  až po  návratu  do  vlasti .  Rodina  se  vrátila do Čech, nejdříve do Tábora. Počátkem  roku  1940  zakotvili  v  Praze, Jan  navštěvoval  slavné  gymnázium v Křemencově ulici a jako skaut konečně  potkal  na  podzim  Foglara.  Zůstal u něj pět let, a protože měl na starost oddílový zpěvník, dal mu Jestřáb jméno Song. To se objevuje i v některých foglarovkách  (např. Náš  oddíl),  chybí však v těch nejznámějších, protože ty
už byly tehdy napsány.Zde  učiním  jen  malou  odbočku, abych zdůraznil, že nejslavnější Foglarovy knihy byly dotvořeny u nás na Vysočině. Hoši od Bobří řekyve Sluneční zátoce na Stvořidlech u řeky Sázavy a Záhada  hlavolamu na  táboře  nedaleko  Ketkovického  hradu  u  soutokuChvojnice  s  Oslavou.  Připomínám  to ostatně v Ozvěnách Vysočiny.
   Song přišel k Foglarovi v říjnu 1940, ale už na konci měsíce Němci skauting zakázali. Jestřáb se však s chlapci scházel nadále a věnovali se hlavně dlouhodobým  hrám,  jakými  byly  Závěť strýčka  Jamese  či  Alvarez.  Z  nezapomenutelných  příhod  Jendy  Pavláska stojí  na  prvním  místě  Foglarova  výprava do zapečetěné vodárenské věže pro oddílové kroniky. Provedl to jedné tmavé  protektorátní  noci  a  Pavlásek s dalšími většími hochy hlídkoval opodál. „Jestřáb byl odmala šetrný, protože mu ve čtyřech letech zemřel tatínek. Za pět korun umýval schody, aby si vydělal na kolo. A šetrnost už mu zůstala. Ženské se Foglarovi líbily, ale byly na druhé koleji. Všechen čas věnoval oddílu  a  mamince,  proto  mu  jedna přišla říct až do tábora, že končí,“ pamatuje si starý skaut. Připomíná i spisovatelovu  zálibu  v  morbidních  epizodách. „Najdete to v Chatě v jezerní kotlině, u Rychlých šípů, ve Stínadlech i v Tajemství Velkého Vonta.“ „Vybavuji si konec Maxmiliána Drápa,“ dávám Songovi za pravdu. Ovšem  mládí  Jana  Pavláska,  to nebyl  jenom  skauting  a  cestování s rodiči. V  období  heydrichiády  odmaturoval a v říjnu 1942 byl totálně nasazen v Hamburku, kde ho čekala nejen tvrdá práce.  Sotva  se  totiž  ubytoval,  hned zažil  na  vlastní  kůži  nálet  spojenců. Uprostřed prázdnin 1943 pak přečkal týdenní  bombardování  Hamburku: „Hrůza!  Byla  úplná  tma!  Slunko  neprorazilo dýmem a zplodinami.“ Uvítal  proto  prosinec  1943,  kdy došlo  k  výměně  pracovníků  a  on mohl  nastoupit  v  Průmyslovém  paláci v Praze. I tady však zažil bombardování, kdy si letci spletli 14. 2. 1945 Drážďany s Prahou a bomby vysypali na  metropoli  na  Vltavě.  Song  tehdy hasil Emauzy. A od 5. května 1945 se zapojil do Pražského povstání. Vzápětí dostal  těžkou  žloutenku  a  prošel  kli-
nickou smrtí „Viděl jsem všude kolem sebe klidné světlo a slyšel hlas: Nezemřeš, neboj!“ Ráno se probudil, měl strašný hlad a  začal  se uzdravovat.   
   Od  1.  ledna 1946 nastoupil v Brně na VŠ veterinární,  a  tím  pro  něj  skončil  pražský oddíl skautů. V Brně se Song angažoval v krajské radě. V roce 1950 dostudoval a oženil se, současně byl zrušen Skaut.  O  Velikonocích  1952  se  pak stěhoval mladý veterinář na Bystřicko. Sedm let strávil MVDr. Jan Pavlásek ve Veselí a v roce 1959 nastoupil v Bystřici nad Pernštejnem, kde pracoval až do důchodu. Jeho veterinární středisko tehdy sídlilo v domě Na Šatlavě pod dnešním muzeem. Bystřice se za něj stala první v republice v likvidaci tuberkulózy skotu. Skauti se nesměli slovem připomenout,  mladí  se  tehdy  stávali pionýry. Ale Jan Pavlásek věděl, že  mládí  je  stejné  za  všech  režimů, že je plné ideálů a touhy po dobrodružství  i  dobrých  skutcích.  Kdo  by jim měl více radit, než on, starý skaut od Foglara? A tak založil v roce 1962 v  Bystřici přírodovědecký  kroužek, na náměstí získal klubovnu a s dětmi podnikal dlouhé výlety na kolech. Třeba  až  do  Moravských  Budějovic, Slavonic a Telče, jindy do Krouny, na Nové Hrady a do Litomyšle. Besedujeme  nad  kávou  a  bábovkou,  kterou  dovezla  Karkulka.  Sám jsem  už  o  bystřických  skautech  psal, máme tu jejich současného vedoucího Upíra a především nejstaršího pamětníka Songa. A tak se stručně probíráme bystřickou historií.  
   Skauting tu založil v roce 1930 Josef Tulis z Malé branky a druhým vedoucím byl Jaroslav Suchý, který oddíl obnovil i po válce, v níž položili své životy 4 bystřičtí skauti. Těm  byl  pod  Horou, kde stojí skautský srub,  odhalen pomník v srpnu 1948, ale to už byla labutí píseň.  Organizace  byla  v  roce 1950  zakázána  a  Jarek  Suchý  skončil v  táboře  nucených  prací.  Zabavený skautský srub poničili sovětští vojáci. Až v roce 1968 mohlo dojít k obnově Junáka a v Bystřici se toho ujal vedle MUDr. Reicha a dalších i Jan Pavlásek, který  vedl  jeden  ze  tří  chlapeckých oddílů. Celkem měli 78 členů, k tomu ještě 30 dívek ve 2 oddílech. Song se stal i starostou střediskové rady. Tehdy se místní vedoucí Reich, Pavlásek, Filip a  Mizeráková  účastnili  3.  junáckého sněmu  a  v  klubovně  pražské  Dvojky se sešli právě s Jaroslavem Foglarem. V roce 1970 byl opět skauting zakázán,  Songovi  navíc  zemřela  první žena, na bedrech měl své dvě děti, ale pracovat chtěl i s dalšími. A tak další dva roky vedl turistický oddíl mládeže, poté mu však OV KSČ zakázal práci s mládeží. Prostě cesta mládeže k ideálům, pravdě a slušnosti už komunistům zase vadila.„Do roku 1989 jsem nesměl na žádné dítě promluvit,“ konstatuje prostě Jan Pavlásek neskutečnou marnotratnost a bídu komunistické normalizace.
   Přišel  listopad  1989  a  poměry  se konečně  začaly  měnit.  V  Bystřici  se sešlo  14.  12.  1989  třicet  bývalých skautů a skautek a s nimi noví zájemci, aby obnovili činnost Junáka v Bystřici. Vůdcem byl zvolen Pavel Filip, zástupcem Václav Vinkler, vedoucí dívek Marie Horová, hospodářem Ing. Vladimír Vágner  a  vedoucím  oldskautem  byl právě  MVDr.  Jan  Pavlásek.  Nově  obnovená organizace měla 76 mladých členů  a  23 činovníků.  Po  Pavlu  Filipovi – Bobrovi jí později velel Václav Vinkler - Jestřáb,  od  roku  2007  Václav  Koenig –  Jim  a  v  současnosti vede  skautské středisko  KLEN  (K-kamarádství,  L-lás-ka, E-elán, N-nezdolnost) Luboš Gável – Upír. Momentálně je nejpalčivějším
problémem  bystřických  skautů  klubovna.
   MVDr. Jan Pavlásek obdržel v roce 2016 nejvyšší skautské vyznamenání, Bronzovou medaili sv. Jiří. Jeho životní optimizmus, kamarádství, lásku, elán a nezdolnost bych přál všem! V jeho bobří  hrázi  bylo  moc  příjemně.  Milý laskavý  pán,  skaut  tělem  i  duší,  pro mnohé nenápadný člověk, který však dal smysl životu celých generací.

Hynek Jurman





Comments