Kronika‎ > ‎

Severní Maďarsko a Západní Rusko

přidáno: 9. 1. 2018 8:13, autor: Jitka Švandová   [ aktualizováno 9. 1. 2018 8:16 ]

Trochu opožděně, ale rád bych vám pověděl něco o Šupínské výpravě do Oravských beskyd. Jak k tomu došlo ? Jelikož rok je dost dlouhá doba na to, aby všichni zapomněli jak otravná a namáhavá činnost je chůze do kopce s velkým batohem, tak jsme se domluvili že letos opět přejdeme nějaké ty kopce na Slovensku. Ve hře bylo několik lokalit, kde by se dal nějaký trek uskutečnit. Nakonec jsme vybrali Beskydy v Polsko-Slovenském pohraničí. Jevily se autem docela dostupné a nikdo z nás tam ještě nebyl. Po důkladném počítání kilometrů, cestovních nákladů, a plánování, které začalo několik týdnů předem, se nám den před odjezdem podařilo vyřešit všechny potřebné záležitosti a v noci se i celkem sbalit. Ve středu v 7:00 ráno byl stanoven sraz u Peny, s tím že si narovnáme bagáž do aut, řidiči (Já a Sedli) se domluví na cestu a okolo půl 8 vyrazíme. V půl 8 už nám chyběla jen Kika, která nějak netušila, v kolik odjíždíme. Po natankování plné nádrže, dofoukání všech kol a zprovoznění GPS se nám podařilo asi v 9 vyrazit. Nálada ve vozech byla dobrá a všichni se bavili díky vysílačkám, které jsme s sebou vzali kvůli komunikaci řidičů. V Prostějově bylo po vysílačkách, protože se vybily a tak jsme pokračovali směr Český Těšín. Na hranice jsme dojeli celkem v pohodě, ale po příjezdu do Polska začaly problémy. Navigace si nerozuměla se značením, my si nerozuměli s navigací a výsledkem bylo, že na místo určení ( sedlo Hliny)  jsme dorazili až ve 3 hodiny. První den nás čekalo asi 9 kilometrů s rozumným převýšením. Všichni tedy vyrazili na cestu, aby stihli dojít aspoň za šera a já se Sedlim jsme jeli dalších 60 km dlouhými polskými vesničkami na konec naší trasy. Dlouhou hodinu jsme se rukama, nohama, anglicky, česky a slovensky snažili doptat, kde je to místo,které hledáme. Zachránila nás mapa vedle kostela a potom nás milá paní z obchodu nasměrovala ke skanzenu, před kterým jsme nechali Sedliho auto a jeli zase zpátky na začátek trasy. Vyráželi jsme několik hodin po první skupině a už se smrákalo. Během chvíle byla tma a oba zničení tou spoustou kilometrů v autě jsme se vlekli do kopce. Díky podzimním rýmičkám, které jsme oba stihli v minulém týdnu prodělat nám cesta dávala dost zabrat a na to že byl první den už jsme toho měli docela dost. Cestou troubili jeleni, kteří byli někdy i pár desítek metrů od nás, nepříjemnou atmosféru jsme si ulehčovali debatou o tom kolik tu asi žije medvědů a jestli sou horší než vlci a tak.

Když se nám konečně podařilo dostat se k tábořišti, na kterém nás čekal zbytek výpravy, nálada se opět zlepšila. Na tábořišti jsme ale nebyli sami. Někde se objevila hladová kočka, která tam asi chodila v létě a sežrala nám večer tousty. Pojedli jsme co kočka nechala, chvíli jsme poseděli u ohýnku, vyčistili si zuby a šli spát. Ráno nás přivítalo příjemné počasí a kočka! Po večerních toustech si v noci docpala pupek Filipovým salámem. Padl návrh sníst kočku, ale díky časové náročnosti dnešní trasy přežila. Vaříme tedy jen polívku, balíme a vyrážíme. Čeká nás dlouhý den protože máme ujít asi 12 km s nehorázným převýšením. První část cesty jde podle plánu a dokonce se zdá, že snad i jdeme rychleji než máme. Využili jsme malou zkratku a ochudili se tak o slovenský severní pól. V poledne už jsme byli v Jaloveckém sedle asi 1100 m.n.m. Naším cílem byla Babí hora, která na tomto rozcestníku byla psaná  2 hodiny. Posvačili jsme a vydali se na cestu. Za 15 minut byl druhý rozcestník a na něm stejnou cestou Babí hora 3:15. Nesrovnalosti v rozcestníku ovšem zdaleka nebyly tak zásadní protože náš čas byl něco okolo 5 hodin. Kopec byl příkrý a zdálo se, že nikde nekončí. Anča s Tomem nějak záhadně šli pořád v předu a tvářili se odpočatě, příště dostanou nějaký závaží. Na moji osobu se začínala snášet kritika. Bylo mi zakázáno říkat "za chvíli tam určitě budem" , "támhle už ten kopec končí " a všichni se tak nějak shodli, že už se mnou nikam nejedou. Cestou dáváme zastávky a zadřeplí v borůvčí se dokrmujeme šťavnatými kuličkami z obsypaných keříků. Dva nejvyšší vrcholky naší trasy byly bohužel v mraku, ale když jsme se doplazili na Babí horu (1725 m.n.m.) bylo nám to jedno. Nahoře byla dost zima a tak jsme sestoupili o pár metrů níže, kde jsme měli narazit na nějakou zříceninu u které jsme chtěli spát. Pomalu se smrákalo a my stále nemohli najít nic co by připomínalo zříceninu. Až o hodně metrů níž se nám podařilo najít nějaké základy asi bývalé chaty. Vedle byl kousek skoro rovného místa tak stavíme stany a vaříme. V noci se pod námi rozprostírá nádherná světelná mapa všech měst a vesnic pod horami. Ráno vstáváme opět v mraku ale během snídaně máme i chvíli výhled. Potom co jsme podruhé zdolali vrchol a opět nebylo nic vidět se vydáváme dolů. Pokračujeme přes téměř neznatelné vrcholky Govniak a Kepa. Udělali jsme několik fotek mraku sedícího na vrcholku z vyhlídek při sestupu a těšíme se, že nejspíš sejdeme dolů k nějaké civilizaci. Opět mi zakazujou říkat "za chvíli tam určitě budem" a taky nadávají, že z kopce je to stejně naprd, jako do kopce.  Dole u silnice odkud z parkoviště proudily davy turistů se směšnými batůžky, jsme odložili batohy a šli si koupit sladkosti a limonádu do stánku. Pivo neměli tak jsme se spokojili s ochuceným birelem a plechovkou koly. Nevím, kde se v člověku bere ta chuť nakupovat drahý sladkosti, když má ještě v batohu nabalený z domu a táhne je na zádech. Každopádně po déle než hodinové svačině opět šlapeme do kopce. Cesta vede převážně lesem, ale kopec se zdá snesitelnější než minulý den ačkoliv opět stoupáme až na vrchol Polica (1369 m.n.m.). Cestou míjíme pomník letecké nehody, ale příliš se nezdržujeme abychom došli za světla. Naším dnešním cílem je Hala Krupowa, o které jsme se domnívali že jde o hotel poblíž kterého nás snad nechají za nějakej drobnej poplatek přespat. Realita byla taková, že tam nestál hotel, ale celkem malá horská chata, což nás potěšilo. Uvnitř jsme v hospůdce chvíli čekali, než si někdo všimne že jsme tady a mezitím se koukali na ceník ubytování. Na horskou chatu měli docela slušné ceny, tak jsme předpokládali, že za přespání ve stanu na louce s tím, že si něco koupíme v hospůdce, nebudou chtít nijak moc, nejlépe nic. Starší paní se nás snažila přesvědčit že si určitě musíme pronajmout pokoj, protože venku je zima. Vysvětli jsme jí, že nám to nevadí a zeptali se kolik bude chtít za to, že nás nechá vyspat u ohniště kousek od chaty. Když nám řekla že 5 zlotých na osobu tak jsme se domluvili že to není tak hrozný a že tedy přespíme. Při placení mi protivná paní spočítala kolik chce a zjistili jsme že nechce 5 ale 15 na osobu. Tolik jsme ani ve zlotých neměli. Paní nám velkoryse nabídla že bere i eura a řekla ať zaplatíme nebo vypadnem. Tak jsme poděkovali a vypadli. Bylo už dost pozdě a dolů k autům to bylo ještě asi 5km takže jsme doufali že najdeme co nejdřív nějaké místo na přespání. Cestou se nám podařilo najít salaš ale bohužel v takovém stavu že jsme se shodli že raději dojdeme dolů. Zapnuli jsme čelovky a svižným tempem rozblácenou cestou scházíme lesem dolů. Po asi hodině chůze potmě a s vypětím posledních sil vycházíme z lesa a za loukou vidíme svítit vesnici. U rozbité štěrko-asfaltové cesty odkládáme na louce batohy a já s Matesem jdeme pro auta. Auta naštěstí byla obě v pořádku na svém místě. Znavení 18 kilometry pěšky, které jsme dnes ušli cestou za volantem oba dost klimbáme a tak na pumpě dáváme jeden rychlej energi drink. Výsledek se žádnej nedostavil tak jedem dál a doufáme. Podařilo se nám dostat se autem až ke stanům, které mezitím postavili ostatní. Dokonce nám nachystali i něco k jídlu, takže jsme se najedli, důkladně si vyčistili zuby a jdeme spát. Ráno je pěkně a my se už těšíme do Tater. Vaříme polívku, kafe a vydáváme se k milé paní do obchůdku utratit zlotý ušetřený z minulé noci. Vybaveni sladkostmi, brambůrkami, pitím a kdejakýma blbostma vyrážíme do Tater. Cesta by měla trvat něco pod 2 hodiny. Díky navigaci bloudíme Polskem a poté překračujeme Tatry vrchem. Suveréně největší problém ale bylo počasí ! Bylo hezky( až moc hezky ) Všude v krajnicích a místy i v příkopech byly zaparkovaný auta, pocukávání nekonečnou kolonou serpentýnama až na hranice bylo nesnesitelný. Naštěstí to auta i my nějak vydrželi a po překročení hranic se zdá že turistů ubylo. Když přijíždíme do Bielej vody na obě strany od parkoviště se táhne půl kilometru zaparkovaných aut u silnice. Parkujeme na konci a jdeme zpátky k parkovišti. Po svačině vycházíme nahoru (nalehko) jen se spacákem a karimatkou. Chceme přespat na chatě pri Zelenom plese a ráno zdolat Jahňačí štít. Kousek před chatou potkáváme zaměstnance parku kteří opravují cestu. Ptají se nás jestli nechceme jít chvíli kopat za pivo a čaj a když se s nimi dáváme do řeči, varují nás že chata je úplně plná. Nám to nedalo a šli jsme se podívat sami. Bohužel po příchodu na chatu vidíme že je opravdu plná. Sednout se nám podařilo venku, ale hospoda byla tak přetížená, že si ani neobjednáváme. Trávíme alespoň chvíli v Tatrách focením, svačinou a pak se zklamaní vydáváme dolů. Opět je tma a my utahaní nasedáme do aut a domlouváme se na cestu. Shodli jsme se že peníze ušetřené za chatu prožerem ! Čekalo nás 400 km v autě. Jakmile jsme dojeli na hlavní silnici po které profrčíme celé slovensko až domů, začali jsme hledat restauraci. Podařilo se nám objevit pizzerii, která nám byla doporučena na 2 různých místech. Po příchodu nás mile překvapilo domácí příjemné prostředí, kde jsme se pohodlně usadili, objednali si pití a hladově čekali na jídlo. Byli jsme nadšení z dobré ceny a velkých porcí. Objednali jsme si někdo velkou, někdo malou pizzu a holky z obavy o hlad ještě hranolky. Když nám pizzy donesli nadšení opadlo protože velká pizza byla dost malá a pak se nám ještě servírka omluvila že místo malých udělala velké. Bylo nám jasný, že místo velkých udělala malé a vydala je všechny jako velké. Asi jí bylo jasný, že tam znova jít neplánujeme, tak nás natáhla. Najezení jsme byli relativně dobře, i když ne podle očekávání. Tak jsme jeli, bloudili odpočívali na benzínkách, pak zase jeli. Cestou potkáváme jeleny na silnici, blbce na silnici, mlhu a snad všechno co se na silnici dá potkat. V Prostějově na poslední chvíli nacházíme benzínku, protože oba máme dojezd tak 15 km. Potom i přes hroznou únavu pokračujeme až do Bystřice kde uleháme v klubovně asi v 5 ráno.

Podtrženo sečteno: cca 1000km autem, 55km pěšky s převýšením asi 4000m. Zase jsme přežili a odvezli si spoustu zkušeností a zážitků. Příští rok prý jedem někam, kde se ubytujeme a budem chodit na lehko. Stejně si myslím, že za rok zase zapomenou, jak bolí sedřený a namožený nohy a záda, takže kam vyrazíme příště je zatím ve hvězdách.


Za RS Šupíni    

Vítek


Comments