Kronika‎ > ‎

Šupíni v Dolomitech

přidáno: 17. 10. 2018 14:13, autor: Martin Sedlák   [ aktualizováno 18. 10. 2018 11:22 ]

Rádi bychom vám pověděli o naší letošní výpravě. Po dlouhém plánování, kdy se vybíralo mezi několika lokalitami, jsme tentokráte vydali do Italských Dolomitů. Letos byla menší změna – protože se v Itálii nesmí stanovat, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na lehko a stany atd. si necháme v kempu. 
Věci jsme si dali do aut už v pondělí, protože jsme chtěli vyjet v úterý včas (ne jako vloni). Úterý, potom co jsme se ve 4:00 slezli, téměř celé strávili na cestě, tedy většinu na Rakouských dálnicích. Pro změnu jsme letos na komunikaci mezi auty použili mobily namísto vysílaček. Mělo to jednu podstatnou výhodu, a to že se pomaleji vybijí. Sice to byla dlouhá štreka, ale zhruba ve čtyři odpoledne již zabydlovali v kempu ve stanech. Když jsme byli nachystaní tak jsme se ještě vydali na krátkou procházku, při které nás zabavila hra Vrcholy. Protože nás druhý den čekal první výstup, tak jsme šli včas spát. 
Ve středu nás čekalo první vaření. Zabrali jsme si pro to takový altánek, který jsme měli pár metrů od stanů. Po vaření jsme se šli chystat na cestu. Čekalo nás něco přes 1000 výškových metrů. Dojeli jsme tedy k Monte Piano (2325 m.n.m.), pobrali bagáž a vydali se na cestu. Celá cesta nahoru byly jedny velké serpentiny a byla celkem namáhavá. Ale šli jsme. Bylo nádherně – obloha vymetená, bezvětří…, na to, že jsme trochu počítali, že tady možná bude už místy sníh tak, až moc pěkně. Naštěstí jsme šli skoro celou dobu ve stínu. Kousek pod ferratou jsme potkali pár křížků a už jsme si pomalu chystali sedáky a další feratové vybavení. Ferrata byla taková pohodová a málem hned jsme byli na vršku. Naobědvali jsme se a začali krmit dva ptáky, kteří si dokonce brali z ruky. Popošli jsme na jižní vrchol Piana a tam jsme poseděli. Šlo vidět, že přes horu táhla bojová linie v 1. světové válce, protože na ní byl památník a byli vidět zákopy. Za chvíli jsme se zase vydali dolů. Došli jsme k autům a jeli do kempu. Tam jsme opět vařili a někteří odvážlivci se šli i osprchovat. Večer jsme chvilku pobyli v našem altánku a pak šli spát.  
Čtvrtek. Třetí den, který by měl být klidnější. Cílem bylo, alespoň pro některé, Monte Paterno (2744 m.n.m). Ráno jsme opět vařili a chystali se. Opět jsme jeli auty a tentokrát jsme si chtěli ušetřit pár výškových metrů, a tak jsme platili 30€ (za auto) abychom mohli vyjet až nahoru na parkoviště u výchozí chaty k uskupení Tre Cime (2999 m.n.m). 
Již u mýtné brány bylo dost aut a nahoře bylo parkoviště skoro plné. Auta byla šťastná že jim nezůstal dole motor a všude byla spousta lidí. Vydali jsme se tedy užší cestou, která se kus pod parkovištěm napojovala na hlavní magistrálu. Nějaký blázen se rozhodl že se nenechá brzdit svátečními turisty a vzal je zprava přes suťovisko, což se neukázalo jako ideální řešení. Důležité je že se Ivoš po několika elegantních kotrmelcích a marném pokusu zastavit se alespoň na oné široké cestě pod námi zastavil o hrubší suť pod cestou. Zvedl svoje ohlé hůlky nad hlavu a k radosti ohromeného publika zařval „Jsem v pohodě“. Jenže se vlivem náhlé euforie zaklonil a pokračoval ještě asi o metr níž. Potom co potvrdil, že je opravdu v pořádku jsme si všichni oddychli. Naštěstí vyvázl jen s odřeným kolenem, roztrhlými kalhotami a trošku pošramocenou hůlkou. U nedaleké chaty byl Ivoš ošetřen, obešlo se to i bez nosovodu kterým Vítek vyhrožoval. „Nevím jestli tu lékárničku má k ošetřování nebo týrání ale doufám že se mi s ním nikdy nic nestane“. Šli jsme pak ještě kousek do sedla mezi „Třema Čimi“ a Monte Paterno, dali zase pauzu a pomalu se rozdělovali na údernou na neúdernou skupinu.
 Úderná šla na vrchol Monte Paterna a neúderná to vzala po magistrále spodem. Vydali jsme se tedy na poslední kousek společné cesty, a pak jsme předali hůlky těm, co nešli na vrchol. Ještě před tím, něž začal výstup tak jsme potkali jednoho slováka a Mája na nás, když si odskočila na záchod, stihla shodit kámen, který nás mohl klidně zabít, což se naštěstí nestalo. Pak jsme se už vydali vzhůru. Cesta byla fajn, ale čím blíž jsme byli k vrcholu, tím víc jsme potkávali lidi, kteří šli opačně než my (někteří dokonce běželi). Hora byla provrtána tuneli a střílnami, které trochu usnadňovali cestu k vrcholu. Na vrcholu byl československý sraz, protože kromě nás a „našeho“  slováka tam byli další dva češi. Opět jsme poobědvali, pobyli na vrcholku, opět nakrmili Aloise a Lojzu a vydali se pomalu dolů. Ferata dolů byla trochu zdlouhavá a museli jsme se hodně vyhýbat ostatním skupinám. Dole na nás čekal zbytek, tak jsme poseděli, pokecali se slovákem a vyrazili zase na cestu. Tentokráte jsme obešli Tři Čimi z druhé strany. Po cestě nebylo tolik lidí, ale ke konci jsme nějaké potkali. K autům jsme došli akorát, když zapadalo slunce. Cestou dolů si auta zase mákli. Brzdili jsme i očima ale brzdy neshořeli, takže jsme opět v pořádku dojeli do kempu. 
Pátek.  
Třítisícovka a Filipovy narozeniny. Vstávali jsme brzo, protože nás čekalo asi 50 km autem. Opět jsme se nasnídali sbalili a vyrazili. Štreka to byla dlóhá, po cestě jsme potkali 
dost cyklistů, ale za hodinu jsme byli u Piz Boe (3152 m.n.m.). Ivoš s Filipem se rozhodli, že si vyjedou na horu Sasso Pordoi (2950), na které byla lanovka a my co nejsme saláti jsme museli celou tu výšku dohnat. Asi padesát výškových merů od auta jsme zjistili, že Vítek nemá foťák, tak pro něj šel a pak nás musel dohánět. Vystoupali jsme do sedla ve kterém byla chata a za chvíli jsme šli dál. Na vrchol už to nebylo daleko, tak už to bylo rychlé. Nahoře na nás čekali  Ivoš s Filipem a spousta Aloisů s Lojzama (černí ptáci) . Když jsme vytáhli oběd a začali je krmit chlebem (který pak odmítali) a potom sýrem, tak se jich slétlo ještě víc. Udělali jsme na vrchu pár fotek, aby šlo vidět, jaká tam byla „zima“ a vydali se dolů. Po cestě se Jíti povedlo ohnout hůlku a potkali jsme ledopád. A až úplně dolů jsme jeli lanovkou. Po cestě do kempu jsme se stavili v pár obchodech. V kempu jsme zase vařili a někteří se sprchovali a potom se slavili Filipovi narozeniny. Předali jsme dary a šli jsme ven z kempu abychom nerušili ostaní lidi. Později v noci jsme šli spát. 
Sobota byla už vyloženě relaxační den. Ráno jsme se najedli, většinu dne se prováleli a odpoledne jsme jeli do nejbližšího města Cortina d´Apenzo. Tam jsme se prošli a šli se najíst. Většina si dala pizzu a spokojeně jsme večer klimbali protože ráno nás čekala dlouhá cesta domů.
V neděli jsme vstali, tak abychom v sedm mohli vyjet. Už jsme byli sbalení, ale zjistili jsme, že na vrátnici jsou od devíti, a tak jsme šli vařit. Domů jsme se vydali v devět a jeli jsme spolu, dokud jsme se pod Brnem nerozdělili. Naše auto bylo v Bystřici už kolem šesté večer a téměř všichni jsme se bez úhony a s očima zářícíma od zážitků mohli vrátit do všedního života. 

Tom




Comments